Galerie jsou specializovaná muzea umění, která se věnují především tvorbě, správě, ochraně a prezentaci sbírek výtvarného umění. Galerie – v etymologickém významu chodba – byla poprvé využita pro vystavení uměleckých předmětů již v renesanci. K vzniku řady významných evropských muzeí umění došlo na konci 18. století v souvislosti s rozvojem samostatné vědy o umění. V té době vznikl například Louvre v Paříži, ale i Obrazárna vlasteneckých přátel umění v Praze, na jejímž základě se později zformovala dnešní Národní galerie. Veřejná muzea byla tehdy poprvé chápána jako instituce sloužící k výchově národa uměním. Další důležitý impuls vnesla do vývoje muzeí umění Vídeňská škola umění, která překročila osvíceneckou představu ideálního umění a uložila muzeím za úkol ukázat jeho vývoj v dobových souvislostech¹. Pojem galerie se nepoužívá jenom pro muzea umění s vlastními sbírkami, ale také pro výstavní a prodejní instituce různého typu.

V 50. a 60. letech vznikla v České republice na základě součinnosti centrálních, regionálních a místních institucí jedinečná síť více než 20 galerií výtvarného umění, z nichž mnohé se opíraly o starší tradici. Bylo tomu tak například u Moravské galerie v Brně, Oblastní galerie v Liberci a Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, u jejíhož zrodu stál na počátku 20. století významný sběratel a mecenáš August Švagrovský, který daroval rodnému městu za účelem zřízení moderní galerie přes 200 děl včetně vynikající kolekce 60 obrazů zakladatele moderního malířství Antonína Slavíčka.

Síť galerií, v jejichž čele stála Národní galerie v Praze, relativně rovnoměrně pokrývala území Čech a Moravy. Galerie, řízené z části ministerstvem kultury, zčásti kraji, okresy či dokonce městskými správami, podle konkrétních podmínek místa působení, začaly vytvářet kvalitní fondy výtvarného umění a prezentovat je ve výstavních síních nově vzniklých institucí. Ty se staly bez ohledu na správní začlenění svých zřizovatelů správci státního majetku. Dělo se tak často za pomoci Národní galerie v Praze, která zapůjčovala do nově budovaných expozic svá díla a pomáhala galeriím svými odbornými radami. Za období rozkvětu českých galerií lze považovat druhou polovinu 60. let, kdy se celá společnost začala postupně modernizovat a znovu integrovat do Evropy. Mnohé galerie se v této době staly významnými centry odborné práce i ohnisky rozvoje živého umění. V jejich čele stály často významné sběratelské osobnosti. Za všechny uveďme například Jiřího Kohoutka z bývalé Středočeské galerie, Jana Sekeru z Loun, Miloše Saxla z Roudnice nad Labem, Oldřicha Kubu z Plzně či Michala Plánku z Gottwaldova. Řada institucí zaměstnávala přední historiky umění, jako například Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, kde působili František Šmejkal, Věra Linhartová a Jan Kříž, nebo intenzivně spolupracovala s vynikajícími odborníky, kteří hráli roli poradců při koncipování akviziční práce. Tak tomu bylo mimo jiné v Galerii moderního umění v Hradci Králové, jíž pomáhali budovat umělecký fond Petr Wittlich a František Šmejkal. Ti všichni se stali tvůrci kvalitních veřejných sbírek a navázali tak na své předchůdce z řad soukromých sběratelů a mecenášů.

Galerie se také naučily navzájem spolupracovat. Od šedesátých let se traduje série společných výstav ze sbírek regionálních galerií, z nichž ta první se konala v roce 1968, ta zatím poslední v roce 2007². Zlom v pozitivním vývoji nastal po okupaci Československa v roce 1968. Hlavní překážkou v naplňování základního poslání galerií byl v období normalizace ideologický dohled na jejich sbírkotvornou a výstavní politiku. Přesto se těmto institucím díky odborně fundovanému vedení řady z nich podařilo vybudovat kvalitní sbírky, svědčící o pozoruhodném vývoji výtvarného umění. Fungování galerií výtvarného umění ošetřoval zákon č.54/1959 o muzeích a galeriích. Regionálním galeriím v jejich činnosti metodicky pomáhala Národní galerie v Praze prostřednictvím Oddělení regionálních galerií, v jehož čele stál po dlouhá léta zkušený znalec galerijní problematiky Miloslav Racek. Oddělení mimo jiné vybudovalo v součinnosti s jednotlivými galeriemi unikátní kartotéku děl regionálních galerií, která se stala předobrazem dnešního elektronického katalogu sbírek Rady galerií.

Galerijní instituce prošly v souvislosti s radikálními společensko historickými proměnami po roce 1989 složitým vývojem. Po zrušení krajských úřadů v roce 1991 celá síť regionálních galerií přešla pod centrální správu ministerstva kultury. Toto období vneslo do galerijní činnosti prvek stabilizace. Galerie se začaly otevírat novému umění, novému způsobu interpretace svých sbírek i novým metodám galerijní práce bez ideologických překážek. Na galerijní půdě, stejně jako v jiných sférách kultury i společenského dění, započal po více než dvacetileté normalizační cézuře, během níž musela řada odborných pracovníků opustit svůj obor či alespoň přestat veřejně působit a řada uměleckých děl musela zůstat skryta v hlubinách depozitářů, opětovný „návrat do Evropy“. Galerie také v tomto období začaly řešit dosud opomíjenou otázku profesionální standardizované správy sbírkových fondů. Ukázalo se však zároveň, jak tento návrat do Evropy, spojený s touhou po řadě inovací v oblasti galerijní práce, ztěžují nedostatečné materiálně technické podmínky, nedostatečné personální vybavení a nedostatek finančních prostředků na rozvíjení akviziční práce. Do galerijní praxe zasáhly rovněž radikální reformy veřejné správy a legislativní změny. Galerie byly až na některé výjimky v roce 2001 převedeny včetně sbírek ze státní správy ministerstva kultury pod správu nově ustavených krajských samospráv. Byl zrušen zastřešující zákon o muzeích a galeriích, který trpěl zastaralým ideologickým balastem. Širokou oblast galerijní práce začal ošetřovat zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, který se však zabývá pouze ochranou sbírek, nikoliv existencí a potřebami institucí tyto sbírky uchovávající. Toto politické opomenutí částečně napravuje novela sbírkového zákona 483/2004 Sb. z roku 2004, která v rámci ustavení standardizovaných veřejných služeb, jež poskytují muzea řídící se zákonem 122/2000 Sb., také definuje pojem muzea a jeho minimálních povinností.

Již koncem roku 1989 se po přelomových listopadových událostech začaly formovat zárodky budoucí Rady státních galerií, která však byla oficiálně ustavena až v roce 1992. V souvislosti s delimitací galerií na kraje, kdy krajské galerie přestaly mít status státních institucí, se rovněž změnil název jejich zastřešujícího sdružení z Rady státních galerií na Radu galerií České republiky. Ta se v souvislosti se zákonem o sbírkách začala otevírat i dalším institucím bez ohledu na vlastníka sbírky. Rada formulovala svůj statut: „Úlohou RG je reprezentovat sbírkotvorné galerie (muzea) umění s cílem napomáhat jejich rozvoji jako speciální části českého muzejnictví a v duchu platných právních úprav a předpisů podporovat a koordinovat základní směry jejich činnosti: péči, ochranu, prezentaci a rozšiřování jejich uměleckých sbírek jako jedinečné součásti národního movitého kulturního dědictví České republiky.“ V současnosti Rada sdružuje 26 institucí. Muzeum umění v Olomouci spravuje ministerstvo kultury ČR, GVU v Havlíčkově Brodě, AJG v Hluboké nad Vltavou, GVU v Hodoníně, GMU v Hradci Králové, GVU v Chebu, OGV v Jihlavě, GU v Karlových Varech, Galerii Klatovy / Klenovou, OG v Liberci, SČGVU v Litoměřicích, GBR v Lounech, GVU v Náchodě, HG v Novém Městě na Moravě, GVU v Ostravě, VČG v Pardubicích, Západočeskou galerii v Plzni, ČMVU v Praze, GMU v Roudnici nad Labem, KGVU ve Zlíně, Rabasovu galerii v Rakovníku a Galerii slováckého muzea krajští zřizovatelé, MU v Benešově, Muzeum města Brna, Galerii Felixe Jeneweina města Kutné Hory a Galerii hl. města Prahy městské samosprávy. Řada galerií působí rovněž ve svých detašovaných pobočkách (například GU v Karlových Varech v Ostrově nad Ohří, AJG na Hluboké v Bechyni a v Českých Budějovicích), některé z nich jsou specializovanými odděleními muzejních institucí (například Galerie slováckého muzea, uměnovědné odd. Muzea města Brna). Existuje však samozřejmě řada sbírkotvorných institucí, které nejsou členy Rady galerií.

Všechny tyto instituce dohromady spravují, ochraňují a prezentují sbírky českého, evropského i mimoevropského umění od středověku až po současnost. „Rozmanitost, šíře a kvalita těchto sbírek představují v úhrnu jen stěží vyjádřitelné bohatství, které je ne nepodstatnou, nezcizitelnou součástí národního kulturního dědictví českého státu a všech jeho občanů. Instituce, spravující tento poklad, muzea umění, jsou také živými, aktivními a někde i jedinými centry kulturního dění v regionech. Svým významem, rozsahem a kvalitou sbírek, působením, a dnes i kontakty a spoluprací se zahraničními partnery, však hranice pouhého regionalismu podstatně překračují.“³ Spolu s převodem galerií pod krajskou správu znovu význam pojmu regionalismus vzrostl, i když dnes získává novou náplň. Přesto stále platí zásady, které přesně formuloval dlouholetý ředitel Národní galerie v Praze Jiří Kotalík, když se zamýšlel nad úkoly galerií v regionu: “Galerie má do regionu přinášet podstatné a důležité momenty národního i mezinárodního umění a tím nastavovat laťku a směřování tomu, co vzniká v regionu, a systematicky vyhledávat to, co z regionu obstojí v národním kontextu a to pak začlenit do národní kultury.“⁴

Při ohlédnutí zpět je zřejmé, že se české galerie – muzea umění - za posledních dvacet let výrazně proměnily a že se jejich činnost zkvalitnila. Některé z nich se staly v mnoha směrech špičkovými pracovišti. Přesto však před většinou z nich nadále stojí úkol modernizovat se tak, aby naplnily požadavky na muzejní instituci 21. století. Galeriím nechybějí nápady a touha po inovacích, chybějí jim však často prostředky k jejich realizaci a dostatečné personální i hmotné vybavení. Potřebovaly by se rovněž opřít o dlouhodobě garantované rozvojové koncepce, v nichž by byla stále zdůrazňována jejich základní neměnná role: sbírat výtvarné umění s ohledem na jeho kvalitu a originální akviziční programy, pečovat o sbírky a maximálním možným způsobem je zpřístupňovat veřejnosti v atraktivních stálých expozicích a výstavních projektech, doprovázených celou řadou vzdělávacích a tvůrčích aktivit, které budou oslovovat široké spektrum návštěvnické obce. Důležitou roli v naplňování poslání galerií hrají nové metody práce, mezi něž patří též digitalizace sbírek a jejich zpřístupnění prostřednictvím elektronického katalogu na webových stránkách Rady galerií ČR. Tato jedinečná prezentace podstatným způsobem přispívá k další demokratizaci galerijní práce, která otevírá nové cesty k vnímání umění a jeho zpřístupnění lidem bez zdolávání bariér. Pomáhá tak novátorským způsobem naplňovat základní poslání galerijních institucí, které si vzaly do vínku již na začátku svého vývoje.

Alena Potůčková ve spolupráci s Dagmar Jelínkovou

¹Tato část textu se opírá o příspěvek Jana Sekery, který přednesl na 2. schůzce Grémia Rady galerií, která se uskutečnila 17. 6. 2003 v Moravské galerii v Brně.

²Byla to výstava Soustředěný pohled Grafika 60. let 20. století ze sbírek členských galerií Rady galerií České republiky, která se konala v Oblastní galerii v Liberci a v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v roce 2007. Za zlomovou výstavu v této řadě lze považovat výstavu „Záznam nejrozmanitějších faktorů…“ České malířství ze sbírek státních galerií, kterou uspořádala RSG v Jízdárně Pražského hradu na přelomu roku 1993 a 1994, na níž se poprvé po změně režimu představila v novém světle klíčová díla z depozitářů regionálních galerií.

³Vykoukal, J.: úvod ke katalogu výstavy „Záznam nejrozmanitějších faktorů…“ České malířství ze sbírek státních galerií, kterou uspořádala RSG v Jízdárně Pražského hradu na přelomu roku 1993 a 1994.

⁴Citováno z příspěvku Jana Sekery, který přednesl na 2. schůzce Grémia Rady galerií, která se uskutečnila 17. 6. 2003 v Moravské galerii v Brně.