Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně byla ustavena na podzim roku 1953 a jejím prozatímním sídlem se stal zámek v Kroměříži. Do Zlína se přestěhovala zčásti v únoru roku 1957, kdy získala horní patro Domu umění, nynějšího Památníku Tomáše Bati, v němž zahájila pravidelnou výstavní činnost. O tři roky později nalezla své umístění ve Zlíně také stálá expozice a depozitář galerie, a sice ve druhém patře zlínského zámku. Od 1. května 2013 galerie působí v nově zrekonstruovaných prostorách budovy 14 zlínského továrního areálu na adrese 14I15 BAŤŮV INSTITUT, Vavrečkova 7040.

Samotný zrod sbírkového jádra budoucí galerie je data o něco staršího. Je spjat s originálními kulturními aktivitami firmy Baťa, která ve 30. letech 20. století iniciovala pořádání přehlídek soudobého českého a slovenského výtvarného umění. Prostřednictvím pravidelných nákupů výtvarných děl z těchto Zlínských salonů, ale i dalších výstav, byla systematicky vytvářena umělecká sbírka Baťova koncernu, jež se později stala cenným základem sbírkového fondu instituce, konstituované v roce 1953 pod názvem Krajská galerie výtvarného umění kraje Gottwaldov.

Charakter sbírky odráží odborné zaměření instituce, jímž je hlavně české umění 19., 20. a 21. století. Kromě objektivního postižení komplexního obrazu umělecké tvorby dané doby je snahou zlínské galerie sledovat i tvorbu ve vztahu k regionu a zasazovat ji do patřičných kontextů celorepublikové a potažmo i evropské scény. Do sbírkotvorné koncepce je zahrnuta také kolekce architektury, shromažďující důležité materiály k architektonické tvorbě 20. a 21. století v oblasti územní působnosti instituce.

Galerie buduje svou sbírku systematicky již od poloviny 50. let 20. století se zaměřením na české a částečně i slovenské umění 19., 20. a již i 21. století. Nejvýznamnější součástí kolekce jsou díla dokumentující rozvoj českého moderního umění, zastoupené zejména díly představitelů meziválečné avantgardy - s přesahy k přelomu 19. a 20. století i do doby následující. Stěžejními díly je dokumentována tvorba představitelů Mařákovy krajinářské školy (A. Slavíček, O. Lebeda, F. Kaván), poté následuje historický úsek od vystoupení Osmy (B. Kubišta, E. Filla), přes kubistickou tvorbu (A. Procházka, O. Gutfreund), neoklasicismus 20. let (J. Král, R. Kremlička) a práce členů Umělecké besedy (P. Kotík, M. Holý), surrealismus (Toyen, J. Štyrský), až po protiválečně zaměřenou tvorbu přelomu 30. a 40. let (J. Bauch). Významné místo ve sbírce zaujímají rovněž díla členů Skupiny 42 (B. Matal, J. Smetana, F. Gross, L. Zívr). V kontextu tvorby druhé poloviny 20. století vynikají zejména některé práce představitelů českého informelu 60. let (M. Medek, Č. Kafka, J. Istler, J. Kotík) nebo i díla umělců, které spojuje působení v nekonvenční skupině Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (K. Nepraš, J. Steklík, R. Němec, O. Slavík). Další důležitý celek je formován díly, jejichž autoři nastupovali na českou uměleckou scénu v následujících desetiletích a spoluutvářeli postmoderní vlnu českého výtvarného umění (J. Sopko, I. Ouhel, V. Novák, T. Švéda, A. Lamr, V. Kokolia, R. Konvička). Zastoupeny jsou také práce malířů a sochařů, kteří tvoří podobu našeho současného umění (A. Růžička, V. Chalánková, P. Stanický).